Být dospělým má tu výhodu, že se učíte jen to, co vás zajímá. A mě baví focení. Proto jsem založil speciální FB profil, abych mohl skrze něj hledat na poli fotografie pořád něco nového.


„Proč se mám učit?“ ptával jsem se jako dítě. „Abys nebyl blbý,“ zněla maminčina odpověď, která mě fakt neuspokojovala. Leč mlčel jsem, neb to bylo bezpečnější. Výchovný pohlavek visel ve vzduchu, což dneska v modních výchovných stylech zavádí žalobou na obranu práv dítěte či nedej Darwin (jak pravíme my, ateisté) dokonce odebráním prcka na dobu neurčitou. Stát mě neodebral, rodiče vychovali. Dneska učím sebe i jiné a vím, že maminka měla pravdu. Jak s pohlavkem, tak s učením. Rozdíl je v tom, že se nemusím šprtat věci nezajímavé, neužitečné a stupidní. Třeba větný rozbor. Nikdy jsem ho neuměl a nikdy nepotřeboval vědět, jak se pozná vedlejší věta příslovečná podmínková či zdali se sloveso podtrhává rovnou čarou nebo vlnovkou. To mi ovšem nezabránilo živit se jako redaktor, šéfredaktor, publicista a copywriter. Ve škole mi neřekli ani zbla o zlatém řezu či o komkoli, kdo by ovlivnil svět pomocí fotky. Což znamená „samostudium“ v dospěláckém věku. Naštěstí je to docela prča.

Baví mě koukat na hezké fotky a snažit se pochopit, proč se mi vlastně líbí. Proto nesleduji jazykovědné revue, ale „skenuji“ naše i zahraniční!!! weby a časopisy. Za komoušů by bezesporu má účast v 500px.com byla podezřelá a četba kapitalistického tisku mohla způsobit problémy. Nepřeháním. Balíček se samolepkami slonů a plakáty národních parků, který mi přišel od Světového svazu ochrany přírody (IUCN), mi poněkud zkomplikoval kádrový posudek. Přiznávám, že to bylo díky mé vlastní blbosti – na vojně jsem se k němu přihlásil netuše, že tím ohrožuji světovou stabilitu. Zakázali mi chodit do stráže a chránit tak klidný spánek pracujících, včetně soudruha prezidenta Husáka, který mluvil stejně „spisovnou češtinou“, jako současný ministr financí.

Dlouhá léta jsem si myslel, že svět fotografů se rozděluje na dvě vzájemně neslučitelné polokoule. Jednu obsadili ti talentovaní a po zásluze úspěšní, druhou okupují nýmandi, kteří se sice snaží, ale prostě mají smůlu, neb jím není shůry dáno. Tak jako já neumím malovat, tak jiný neumí fotit. Jenže skutečnost je naštěstí mnohem jednodušší. Fotit se naučit lze a dokonce to není ani tak těžké. Stačí se tomu pár (desítek) let věnovat a nepřestát se posouvat. Vtip je ve vlastním psyché. Člověk nadělá pár fotek, ukáže je kámošům a ti, neb je jim hloupé vám do očí přiznat, že jste tydýt, tupoun a nedouk, tak raději zvolí formu bílé lži. „Ale jo, docela dobré.“ Nebo vás v tom podpoří nějaký markeťák, který zacvrká, že nemusíte dobře fotit, stačí, když budete fotit hodně. A našinec získá pocit, ŽE UMÍ FOTIT. Je to stejné jako u politiků: političní i ekonomičtí příživníci kolem nich krouží jako satelity a poctivě kývají hlavami a chválí. Politik nemá oponenta rád. Buď chval, nebo odpal! Snadno tak získá pocit, že všemu rozumí a vše dělá dobře. Ostatně i okolní mu to tvrdí! A běda jak ne.

Následuje koupě lepšího foťáku. Tak jako se s pořízením lepšího auta nestanete lepším řidičem, tak s dražší zrcadlovkou nebudete lepším fotografem. Tedy většinou. Takže důležité je připustit si, že neumím, ale můžu umět. John McConnell, jeden z lidí, který mi „lajknul“ fotku na instagramu a kterého jsem do té doby neznal, napsal: foťák je nástroj, pomocí kterého se učíme vidět svět. Dovolil bych si vyzvednout poslední tři slova: učíme – vidět – svět.

Dnes už není těžké virtuálně podívat se kamkoli do světa. Naopak, je těžké najít relevantní odkaz, který člověka posune dál. Učit se fotit znamená FOTIT a UČIT SE jak fotí jiní. Chcete vidět dobré válečné fotky? Mrkněte na portfolio Tima Hetheringtona z Magnum Photos. Berou vás akty? Inspirujte se Terezou z Davle. Jste spíše na přírodu. Tak to asi chodíte „slintat“ nad fotkami Wildlife Photographer of the Year . Berou vás žraloci: Zřejměi pravidelně sledujete fotky Tomáše Kotouče… a tak bychom mohli mluvit o street photo, mašinkách, makrofotkách vážek, lidských očí i embryí v tělech matek, krajin, západů slunce či polární záře… Od těžkého, někdy až nesrozumitelného umění po prvoplánový kýč. Kdo se v tom má sakra vyznat?

Ve fotografii je to jako v kterémkoli jiném lidském oboru. Čím jste v něm déle a hlouběji, tak máte pocit že víte méně, neb vidíte více možných složitostí. Na druhou stranu si neustále tříbíte vkus. Časem se dopracujete do pozice jako u vína. Přestanete rozeznávat jen červené a bílé (tedy černobílé a barevné fotky) a hodnotit stylem chutná – nechutná (tedy líbí – nelíbí). Začne vám docházet proč se to či ono líbí. Začnete chápat. Rozumět. Stanete se odborníkem. Začtete chodit na výstavy. A čím více jste in, tím větší zábava to je.

Baví mě posouvat žáky kurzů, které vedu pro NICOM a.s. dál i poté co samotná akce skončí. Těším se z inspirace dalších lidí, s nimiž na vlnce focení plujeme dál na oceánu obrazového vědomí. Pozor, přichází pointa. K tomu, abych mohl nabídnout široké spektrum zajímavých odkazů, článků, fotek… tak musím projít mnohonásobně víc zdrojů. Vybírat, přemýšlet… a sám sebe kultivovat. Jasně, že to zabírá čas. Jenže je to můj čas během kterého dělám co mě baví. Skrze vás posouvám sebe. Což je win win strategie. Díky za to. Pokud máte pocit, že tenhle FB profil má smysl, pošlete ho dál. Lajkem, doporučením, sdílením. Ať všichni fotíme líp! Víte jaký je nejkratší fotografický vtip? Už to umím!