Dračí moucha

Dragonfly je v doslovném překladu dračí moucha, což je poměrně přiléhavé označení od Britů. Kteří jsou proslavení svým suchým humorem. Od draků mají divokost a dravost (mouchu si málokdo představí jako predátora), od much zase velikost (velikost draka do 10 cm není taková, jako si v představách hýčkáme). Deseticentimetrový drak by si sotva troufl na princeznu. V minulosti sice byli vážky s až 70 – 75 cm rozpětím křídel, ale to na Zemi vládly zcela jiné podmínky než dnes. Množství kyslíku v zemské atmosféře dosahovalo až 35 %, takže kyslík lépe pronikal vzdušnicemi (vážky nemají plíce) hmyzího těla. Dnešní 21% koncentrace už takovou monstrózní velikost neumožňuje. Ostatně o evolučním úspěchu vážek mluví fakt, že jsou tady už zhruba 320 milionů let. Z pohledu fotografa, zejména toho, který nemá makroobjektiv, je ideální mít portrétovaný objekt spíše větší, zejména, pokud je pohyblivý a plachý. V tropech najdeme druhy zvící až 20 cm délky, ovšem Evropa je na tom hůř. Přesto se i u nás dají krásné vážky nafotit.

Šidélko ruměnné u zámku ve Velkém Březně

Fotografování vážek

Vzhledem k tomu, že dominantním smyslem vážek je zrak, zdá se byt na první pohled hodně těžké a někdy až nemožné dostat se dostatečně blízko. Ne náhodou mají vážky dvě velké složené oči po stranách hlavy a tři malá očka uprostřed čela. Jenže i vážky mají svá slabá místa. Jedno z nich vězí v termoregulaci. Vážky patří mezi poikilotermní, tedy „studenokrevné“ živočichy, byť uvozovky vzhledem nepřítomnosti klasické krve jsou na místě. Místo toho jim v těle obíhá hemolymfa, tedy hezky česky řečeno krvomíza. A ta s postupujícím večerem chladne a s ní ustává i divoká vážčí aktivita. Takže čas na focení spíše k večeru a ideálně časně zrána. To ovšem zase vyžaduje buď znalost „nakoukanou“ zkušenost nebo znalost biologie daných druhů. Jde o to, kde je najít, protože poletují skoro všude. Logicky nejvíce kolem vodních toků, což souvisí s jejich rozmnožování, ale jsou i lesní či luční druhy, respektive druhy s širokou snášenlivostí vůči různým typům prostředí a biotopů. Je libo tip na obecně známou a snadno dostupnou lokalitu? Venkovní expozice pražské botanické zahrady v Troji mají ve své horní části směrem k Bohnicím rybníček a hned vedle rašeliniště s masožravými druhy. Na trsech vodních rostlin se tam dají zastihnout vážky poměrně běžně. Jenže co dál?

Ideální je zalehnout dřív, než je svou přítomností začnete plašit. A to platí samozřejmě nejen v případě zmíněné botanické, ale obecně. A pak se pomaličku přibližovat. Tento osobně odzkoušený postup se mi už mnohokrát vyplatil. Pokud vážku vyplašíte, ještě není nic ztraceno. Jednotlivé kusy mají své oblíbené větvičky a velmi často se na stejné místo vrátí, stačí jen počkat. Mimo jiné dosáhnete toho, že je budete mít focené z boku, což je dobré vzhledem k případné malé hloubce ostrosti.

Motýlice

Motýlice se svými tmavými křídly (platí pro samce) jsou zvláště nápadné, byť se vyskytují převážně na východě republiky. Ale nejen motýlice lesklá (Calopteryx splendens) má svou populaci například v místě, kde se v Berouně vlévá rybí přechod u malé vodní elektrárny. Logicky se pak dá najít i podél břehů (osobně spatřena ve Žloukovicích), což je tip pro každého, kdo si dovolí dovolenou v tamním kempu. Další motýlice (viz popisky u fotek) jsem fotil například v Chrudimi. Jde o naši největší zygopterní vážku (viz kapitola níže), která je díky tmavých křídlům nesmírně fotogenická.

Šidélko brvonohé v Chrudimi

Odborníkem na vážky snadno a rychle

ZygopteraAsinoptera – dva podřády vážek, které pozná i laik. Stačí narazit na vážku v klidu sedící, nebo si počkáte až sedne a podíváte se jim na oči. Některé vážky (Zygoptera) mají oči nápadně od sebe, asi tak jako žralok kladivoun. Jsou poněkud horšími letci, takže se spíše sdružují v bezprostředním okolí svého oblíbeného stanoviště. Patří tam motýlice, šídlatky nebo šidélka. Jakmile rozpoznáte oči, můžete „ zkušeně říct“, že to je jasné, jde o podřád Zygoptera. No a pokud mají skoro černá nebo tmavě modrá křídla, tak jde o samce motýlic. Takže určíte jak podřád, tak i rod a pohlaví. Odborníkem snadno a rychle. Druhá skupina, podřád Asinoptera, má velké oči těsně u sebe, často se dokonce v jednom bodě dotýkají a zadní křídlo je větší a a širší než přední. Opět… k zafrajeření to stačí.

Pokud vás vážky skutečně chytnou, pustíte se asi do dalšího určování. Asi jako já. A pak dojdete k tomu, že skutečnost je daleko složitější, tak berte popisy fotek tak, že druhy určoval poučený laik. A třeba… nakonec se s nimi dostanete i do médií. V mém případě to byl National Geographic.