Padělek k nezaplacení

Mé první hodinky byly značkové, ruské Pobědy. Dostal jsem je k desátým narozeninám a vydržely deset let. Ano, v deseti letech tehdy děti běžně uměly poznat kolik je hodin, protože doba digitálního času v mobilech ještě nenastala. „Nos je pod rukávem, nebo ti je kvůli tomu zlatu někdo ukrade,“ strašila mě babička. Dostal jsem je od ní a dodnes na obojí, na babičku i na Pobědy, vzpomínám s láskou. Šly přesně jako „švýcary“, byly nezničitelné jako Rus, elegantní jako Francouzska, a nebudu lhát, stýská se mi nich jako po jedné Češce. Nekecám, když řeknu, že si i po desítkách let pamatuji, jak vypadaly. Jednoduchý ciferník, bílý podklad, černá písmena, obíhající vteřinová ručička byla stejně velká, jako „velká“ ručička, jen o polovinu tenčí a časem se „zlato“ získalo barvu mosazi a začalo se místy odlupovat. Ale rozhodně se na ně nedal aplikovat starý vtip, že ruské hodinky mají všechna nej: největší, nejtěžší a nejrychlejší. Pobědy byly vítězně přesné a trvanlivé jako ruská touha po moci.

Už je to pár let co jsem byl coby pisálek vyslán do Barcelony na koňský parkur, jehož hlavním sponzorem byla firma Longines. Všichni v našem patře měli na zápěstí… Longines. V různých cenových úrovních a různě zdobném provedení. U některých chyběly číslice, u jiných tam přes množství funkcí nebylo skoro poznat, kolik je vlastně hodin. Ale našly se i decentně půvabné kousky plnící svou hlavní funkci – ukazovat čas. Poutaly zápěstí jejich majitelů vírou, že značka je štěstí a úspěch. Neměl jsem ani dostatek, ani drzosti říct, že mé padělané „Casio“ měří naprosto stejný čas stejně rychle. Mnohokrát jsem od té doby slyšel, že lidé v určitém postavení MUSÍ nosit hodinky konkrétních značek. Jako kdyby to času nebylo jedno.

Díky babičce mám už od deseti let jasno, jak mají hodinky vypadat. Nemusí ukazovat ani fáze měsíce, ani jakoukoli jinou periodu. Vteřina u nich musí trvat vteřinu, čísla musí být čitelná a rozeznatelná i v šeru, řemínek kožený a nikoliv kovový či umělohmotný, a v neposlední řadě se mi musí prostě líbit svou jednoduchostí. A pokud je vyrobil Číňan, přivezl Polák a prodal mi je Vietnamec, tak pokud splňují výše uvedené tak… jsou pro mě ideální. Myslím, že babička by mi mou volbu schválila. Jen musím čas od času vyměnit pásek a baterku. Vtipné je, že pásek má cenu skoro stejnou cenu, jako tenhle chronometr. Obruba ciferníku je omlácená, hodinky procestovaly hezký kousek Evropy i Asie. Ano, je to padělek, nejsou značkové… no a? Čas totiž na značkách nestojí. Není to totiž spartakiádní cvičenec 🙂